MÚR - Múr
Pětice mladíků, co na obalu alba vypadá jako chlapecká kapela z devadesátek, vybublala z islandského podzemí s pozoruhodně vyspělým materiálem. „Múr“ se pohybuje někde na pomezí progresivního metalu, doomu a post-metalu. Výborné album.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak už název této kapely napovídá (A.O.R. - druhdy název celého jednoho stylu Adult Oriented Rock, který byl populární zejména v USA, prožíval své zlaté období v letech 1978–1982 a reprezentovaly jej zejména kapely JOURNEY a FOREIGNER), jde o skupinu hrající nekonfliktní střední proud setrvávající u typických postupů, jakým se zmíněná hudba prezentovala, třeba v letech osmdesátých. Hlavním aktérem je Frederic Slama, Francouz žijící už mnoho let v Los Angeles, kde s mnoha ostřílenými muzikanty tvoří své nahrávky, pod hlavičkou projektu s výmluvným názvem A.O.R.
Dokážete si představit muziku, která doprovází dnes již provařené, ale stále populární hollywoodské seriály typu „Pobřežní hlídka“ nebo „Jake a tlusťoch“? Nebo třeba kytarové kouzlení na jemných klávesových plochách, kterými jsou opatřeny erotické videoklipy točené pod hlavičkou časopisů Playboy nebo Hustler? Jestli ano, tak věřte, že přesně takhle zní muzika kapely A.O.R.. Nekonfliktní, neobtěžující a už vůbec ne nějak výrazně líbivá, vhodná tak akorát na dotvoření příjemné sobotní atmosféry, když se doma soustředěně věnujete nějakému koníčku a na poslouchání něčeho výživného nemáte po dlouhé době stejně chuť. Při poslechu alba „L.A.Attraction“, které absolutně nekoresponduje s dobou vzniku, jsem si několikrát říkal, že to na mně celé působí, jakoby kapela A.O.R. posledních zhruba 18 let prospala někde v rákosové chýši na některém z tichomořských ostrovů a teď se náhodou dostala zpět do civilizace („Kdože je to ten Kurt Cobain? Billy Corgan? Trent Reznor? A cože? Jaká Marilyn? Manson? Neznáme!“). Zvukově je album nedotčeno, byť jen jediným charakteristickým zlomovým prvkem reprezentující rockovou hudbu v období posledních patnácti let a to si myslím, že kdejaká jiná melody-rocková kapela v době vzniku svých novějších alb bohatě nasávala z moderních zvukových technologií. Zde jakoby se čas zastavil v některém z parných letních měsíců konce osmdesátých let. Nic proti A.O.R. nemám, ale vzhledem k tomu k jaké revoluci došlo právě před patnácti lety ve vnímání rockové hudby mladými lidmi, a že vše, co dnes jen nepatrně zavání středním proudem, se prostě nechytá, se oprávněně obávám, jestli vůbec někoho bude tato hudba zajímat.
Přes fakt, že v A.O.R. působí opravdu zruční muzikanti, mi v souvislosti s jejich tvorbou napadají jako jejich jediní fanoušci manželky v domácnosti, fanaticky uctívající skvostný hlas a charisma Michaela Boltona. Ať dělám, co můžu, prostě nikdo jiný. A.O.R. jsou tedy velmi zručně zahraná a odzpívaná nuda na pětadvacátou.
Koho dnes zajímá kapela, proti které jsou FOREIGNER krvelačnými dravci? Koho z rockových příznivců dnes zajímá kapela, jejíž hudba může z fleku doprovázet večeře americké smetánky v luxusních hotelech poblíž Miami Beach?
3 / 10
Frederic Slama
- kytara, klávesy
Tommy Denander
- kytara, basová kytara, klávesy
Joey Heredia
- bicí
hosté:
Steve Lukather
- kytara
Michael Landau
- kytara
Philip Bordowell
- vokál
Dane Donohue
- vokál
Peter Friestedt
- kytara
Rick Riso
- vokál
David Diggs
- klávesy
J. Lynn Johnson
- vokál
David Williams
- kytara
Marcos Udeba
- klávesy
Tobias Marberger
- klávesy
1. How Could I Ever Forgive Her
2. Don´t Ever Say Goodbye
3. One More Chance
4. Like An Open Book
5. The House Of Love
6. Tears In The Rain
7. I Won´t Give Up On You
8. The Spark Of My Soul
9. Last Chance At Love
10. L.A.Winds
11. Give A Little Love
12. Lost In Your Eyes
L.A.Attraction (2006)
Nothing But The Best (2004)
Dreaming Of L.A. (2003)
L.A.Reflection (2002)
Next Stop L.A. (2001)
L.A.Concession (2000)
Vydáno: 2006
Vydavatel: SPV / MTM Music
Stopáž: 53:02
Produkce: Frederic Slama, Tommy Denander, Peter Friestedt, David Diggs
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu.
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.